Svědectví o tom, jak jsem se stal křesťanem

Vyrůstal jsem v rodině, kde v Boha nikdo nevěřil. Nevzpomínám si, že bych se během dětství a dospívání někdy zamýšlel nad existencí Boha. Ježíš Kristus byl pro mě neznámou historickou postavou a ani jsem po významu jeho osoby nepátral.

Moje dětství a dospívání bylo bezproblémové. Poslouchal jsem své rodiče, můj prospěch ve škole byl s vyznamenáním, nikdy jsem nekouřil ani nebral žádné drogy. Neutíkal jsem z domova, občas jsem zalhal, když to bylo podle mého uvážení nezbytné a alkohol jsem začal pít až v den mých sedmnáctých narozenin. Vystudoval jsem průmyslovku a poté vysokou školu. Protože jsem chtěl žít samostatně, odstěhoval jsem se po ukončení studia od rodičů do Čelákovic. Jako svobodný jsem měl hodně volného času. Rád jsem cestoval na kole, chodil do kina a četl knížky. Blízkost hlavního města Prahy skýtala dost možností kulturního vyžití.

Po stránce své povahy jsem byl spíše nesmělý v navazování vztahů s lidmi a zvláště se ženami. Potřebu po vztahu se ženou jsem řešil tak, že jsem si podával inzeráty na seznámení nebo na dopisování nebo jsem na inzeráty odpovídal. Několik měsíců během roku 1991 jsem si dopisoval s jednou mladou dívkou, která mi odepsala na inzerát. Počátkem roku 1992 mi napsala dopis, ve kterém vyjádřila potřebu osobního setkání a rozhovoru se mnou. V březnu jsme si domluvili schůzku v Praze, kde jsme se jednoho sobotního rána setkali. Během dopoledne jsme si povídali o vcelku běžných věcech, a po nějaké době přišla řeč na víru v Boha. Stalo se to tak, že jsme seděli v jednom bistru. Moje kamarádka položila na stůl pootevřenou kabelku. Všiml jsem si, že v ní má Bibli, byla totiž hřbetem nahoru. Zeptal jsem se jí, jestli je věřící a ona na to, že je. Nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Za křesťana jsem se rozhodně nepovažoval, ale za ateistu v té době již také ne.

Nebylo to moje první setkání s vírou. Vrátím-li se zpět do dětství, byli jsme všichni vyučováni o evoluční teorii. Dodneška mi v mysli vytanou plátna s obrazy Zdeňka Buriana ze života lovců mamutů, která na tabuli vyvěšovala učitelka dějepisu. Nenapadlo mě tehdy uvažovat jinak. To až v pozdějších letech jsem evoluci opustil na základě svého vlastního uvažování: "Jak je možné, pocházíme-li z opice, že žijí opice stále vedle nás?" Četl jsem knihy Ludvíka Součka a Ericha von Dannikena a různé sci-fi, ale spíše jsem se držel při zemi, než bych věřil jejich hypotézám a názorům, že lidstvo pochází z jiné vyspělejší vesmírné civilizace. Ve svých knihách popisují různé záhady a zdánlivě nevysvětlitelné skutečnosti, které se na Zemi nacházejí, což mě vedlo k myšlení, že ono to není na první pohled všechno tak jasné, jak se zdá. Nicméně jsem pokládal otázku původu lidstva za neznámou. Nechtěl jsem věřit v Boha, vždyť to bych také musel uvěřit tomu, že existuje nebe a peklo a že všichni pocházíme z Adama a z Evy. Přece takovým "pohádkám" nemůže nikdo v dnešní civilizované době věřit.

V létě roku 1990 jsem byl v kině na filmu Ježíš, který byl natočen podle Lukášova evangelia. Film mě však zklamal. Měl jsem rád historické romány a příběhy z doby antiky, takže jsem očekával výpravný historický velkofilm. Na konci filmu byla výzva k tomu, aby se divák stal křesťanem. Působilo to na mě tak, jako by se mnou tvůrci filmu manipulovali a mé vnitřní "já" se vzpíralo přijmout tyhle věci do svého života. Málem jsem z kina utekl ještě před rozsvícením v hledišti. Podobný pocit nastal, když mě jednou na ulici zastavila žena a podala mi pozvánku na jisté shromáždění. Na té pozvánce bylo několik otázek zamyšlení jako: "Existuje Bůh?" nebo "Jak je to s životem po smrti?" a podobně. Když jsem na první pohled pochopil, o co jde, okamžitě jsem pozvánku vrátil a rychlými kroky se vzdálil. V mém nitru se nacházel strach při pomyšlení, že bych měl být konfrontován právě s těmito záležitostmi.

Později jsem zjišťoval, že víra není jen záležitostí babiček v kostele. Doslechl jsem se o amerických kosmonautech, kteří chodili po Měsíci, kteří se stali křesťany a veřejně svoji víru vyznávají. Časopis Mladý svět zveřejnil reportáž ze shromáždění zaměřeného na zázračná uzdravení se Steve Ryderem. Nešlo si nevšimnout mladých lidí otevřeně se hlásících k Ježíši Kristu. Jednou jsem šel přes Staroměstské náměstí v Praze a v jeho prostředku na schodech pod sochou Jana Husa byla skupinka lidí a s kytarou zpívali křesťanské písničky. Pak se postavil jeden muž z této skupinky a hlasitě mluvil o Bohu. Vyjadřoval vděčnost Bohu, že mu dal ženu a syna. Stál jsem opodál, protože mě to na chvíli zaujalo, ale nechápal jsem, jak nějaký Bůh může někomu dát ženu a syna.

Přišel březen roku 1992 a moje setkání s dopisovou kamarádkou. Právě jsem se o ní dověděl, že je křesťanka. Byla to pro mě naprostá novinka o jejím životě, protože o své víře ve svých dopisech nikdy nepsala. Dalším šokem pro mě bylo, když mi řekla, že se nedávno osobně setkala s Bohem jako se svým Otcem, jako s tím, který ji nesmírně miluje. Z její řeči bylo patrné, že Bůh je pro ni ten, koho i ona miluje. Vysvětlila mi z Bible věci, které jsem dosud nechápal, o tom, co to je ve skutečnosti hřích. Řekla mi, že Ježíš Kristus je Boží Syn a zemřel na kříži tehdy před 2000 lety právě za moje hříchy. Třetí den vstal z mrtvých a nyní přebývá v nebi, což je místo Boží přítomnosti. V budoucnu se vrátí a bude soudit tento svět a ty, kteří jeho lásku odmítli.

Zjistil jsem, že víra v Boha není jen to, co se odehrává v nějakých myšlenkách, ale že to je skutečný láskyplný osobní vztah s živou bytostí, která stvořila vesmír, tento svět a každého z nás. Modlitba je pak vlastně rozhovor s Bohem a ne naučené fráze. Bůh je nejvyšší autoritou a jemu jsme každý zodpovědní za svůj život. Ten den mi Bůh otevřel srdce, abych přijal to, co mi kamarádka řekla.

Po několika dnech jsem se ve svém pokoji na ubytovně poprvé v životě pomodlil. Řekl jsem Bohu svými slovy, že chci, aby vstoupil do mého života jako můj Pán a Spasitel. Poprosil jsem ho, aby mi odpustil všechny moje hříchy.

Nic viditelného se nestalo. Snažil jsem se číst Bibli, modlit se a snad jsem přestal používat sprostá slova nebo braní Božího jména nadarmo. Něco mi však chybělo. Tušil jsem, že bych měl mít někoho, s kým bych svoji víru mohl sdílet, nějakou skupinku křesťanů, ale nevěděl jsem, kde ji hledat. Měl jsem také trochu zábrany jít na nějaké shromáždění věřících, protože jsem byl nesmělý a obával jsem se toho, že jako neznámý budu mezi nimi středem pozornosti.

Moje kamarádka mě pozvala na jeden týden v létě na společnou dovolenou na vysočinu s ostatními křesťany. Program byl takový, že dopoledne byla společná shromáždění s chválami, což jsou písničky oslavující Boha a poté kázání, což je výklad určitého textu v Bibli a jeho aplikace do běžného života. Odpoledne bylo volno vhodné k výletům do okolí a večer byl zase podobný program jako dopoledne. Shromáždění vedl tým služebníků z Kanady. Druhý den mého pobytu vyzval kazatel na konci svého kázání posluchače, aby přišli dopředu, a on se bude za každého jednotlivě modlit, aby se jich Bůh osobně dotkl, aby ve svém srdci prožili to, že je Bůh skutečně miluje. Šel jsem dopředu a také mnozí ostatní. Kazatel chodil od jednoho ke druhému a modlil se za každého se vzkládáním rukou. Pomodlil se i za mě a šel dál. Poté se stalo něco, co se dá slovy jen těžko popsat.

Věděl jsem v tu chvíli s jistotou to, že Ježíš je opravdu živý a že tam stojí s námi, i když mé tělesné oči ho nevidí. Plakal jsem, protože jsem v porovnání s Boží svatostí a čistotou viděl svoji duchovní bídu a hříšnost. Prosil jsem znovu Ježíše za odpuštění a za milost. Získal jsem jistotu odpuštění a věčného života s ním v nebi. V ten den jsem se do Ježíše zamiloval.

Toto moje opravdové setkání s živým Ježíšem Kristem se stalo v létě roku 1992. Od té doby je on tím, v koho jsem vložil svoji naději do budoucnosti. Vím, že je stále se mnou a zná každý můj krok. Za tu dobu, co v něho věřím, jsem se mnohokrát mohl přesvědčit o tom, že je opravdu dobrým Pánem, který ví, co je pro mě nejlepší.

Návrat na začátek stránky